Dala jsem výpověď v práci.  

Vzala si dva měsíce volna, kdy jsem byla hlášena na pracovním úřadu.

Odjela jsem na pokračování své pouti do Santiaga de Compostela. 

Tzn. strávila jsem 11 dní na cestě. 

Sama s kolem.

A vrátila se s odhodláním začít podnikat.

První krok byl naučit se soustružit, což bylo vcelku snadné (udělat krok, ne soustružit), protože taťka soustruží. Takže jsem na něj vyrukovala s tímto přáním a bylo to. 

První pokus dle mě dopadl tragicky. Byť mě taťka pochválil, ale můj první sloupek vypadal jako okousaný. Jako výhru beru to, že i na konci práce jsem měla ruce naprosto v pořádku a měla jsem chuť se posouvat dál.

Mezi tím, co jsem odpočívala od soustruhu a náročnosti té práce, jsem si začala hrát s odřezky dubu, co čekaly na spálení u kotle. A tak vznikly první náušnice. A pak další z tůje, co mě celé dětství strašila za oknem. Trošku jsem si to s ní u soustruhu i skrz náušnice vyřídila. A najednou jsem měla nápad a záměr. Budu dělat šperky ze dřeva. Fuf. To byla síla. Když chytnete správnou vlnu a naskočíte. Je to síla. Naskočila jsem a zase spadla. Zase naskočila, chvíli se vezla a zase spadla. A pořád do kola. Když jsem prodala první sadu šperků, byla jsem v euforii. A peníze náležite utratila. Za injekci do kolene. Výživa je třeba. 

Motivace makat dál byla. Ale šlo to nahoru i dolů. Na uživení by to nebylo. Na uživení bez přítele, který mě podporuje (byť si nevšimne, že mám nové náušnice), by to už vůbec nebylo. Ale touha dělat to co mě baví, stát u soustruhu, vyřezávat a malovat, byla dost silná i na to abych založila e-shop. No první měsíce ho spíš živím já, než on mne (ten e-shop, ne přítel). Ale pořád mi to dává smysl. Myslím si totiž, že když děláme to co nás baví nejvíce, můžeme světu opravdu prospět. Už jen tím, že budeme spokojení a budeme se na ostatní trošku více usmívat.

Pokračování příště..