Chystám se na své první trhy. Trochu se bojím a dost se těším. Čeho se bojím? Lidí co půjdou kolem a bez zastavení půjdou dál. Lidem, co řeknou, že jsem drahá. A že v nákupáku seženou za tu cenu troje náušnice (a to jo, ale bez duše, kámo). Svých představ o tom, jaké by to mělo být a reality jaká asi bude. Ale těším se. A na co? Že poznám další tvůrce. Že poznám lidi, co doma prožívají něco podobného jako já. Na lidi, co své strachy už umí ovládat a umí prodat to co nejlépe umí. Na to že si něco pěkného pořídím a budu mít radost z toho, že jsem podpořila tvůrce. Protože: Pokaždé když vytáhneme peněženku, abychom zaplatili, rozhodujeme o světě v jakém chceme být. 

Díky Anče, která do Klatov jela se mnou, jsme měly luxusní ubytování u Klárky přímo v Klatovech. Večer jsme opekly buřty a já se ráno po anglicku vytratila na nádvoří Jezuitské koleje, kde se trhy konaly. Netušila jsem o trzích nic moc. To přiznám bez mučení. Byla jsem ale svědomitě připravená a jediné co jsem neměla byla zkušenost. Tak hurá na ní. 

Holky, co pořádaly Šumava Design, mě přivítaly a během chvíle jsem měla svůj krásný stánek na super místě! Páni, v to jsem ani nedoufala. Přinesla jsem si své 4 bedny a špalek a začalo aranžování, které jsem si natrénovala ve sklepní dílně a jehož výroba mi zabrala převážný čas minulých týdnů. Nakonec jsem přidala prkénko s vygravírovanými iniciály mého podnikání a už zbývala jen snídaně, káva a trhy mohly začít. 

Před desátou přišla Anča a nalily jsme si kávu do plecháčků (které jen tak mimochodem plánuji vymalovat ve větším, zatím mám jen ten můj a mého přítele). Trhy se odstartovaly a první a největší nákup u mě udělaly moje krajanky z druhé strany Jižních Čech. Děkuju! A pak už to šlo dál a dál, párkrát jsem si prošla ostatní prodejce a kochala se krásou a přemýšlela o tom, že to mají asi dost podobně jako já. Bylo to milé vidět tolik tvůrčích duší na jednom místě. 

Už kolem oběda jsem měla vráceny náklady na stánek a pár věcí kolem, tak jsem byla spokojená. Každý mi mou práci chválil a když se lidi divili malovaným motivům Šumavy na náušnicích, měla jsem radost a pocit, že to nebylo zbytečné. Myslím, že z podpůrných slov, co jsem tam slyšela, budu žít dlouho. Děkuji za ně. 

K obědu jsem do sebe naládovala burger z Divokého bistra a pak přišel čas, kdy jsme s Ančou měly víc času na probrání novinek. Ještě před koncem jsem prodala svou první velkou misku, na kterou jsem opravdu pyšná a kterou si paní zamluvila už ráno. Pak už to jen zabalit zpět do krabic a hurá domů. První zkušenost byla super! Kdybych měla spočítat náklady na naftu, nájem, vizitky, kartičky, krabičky a všechen čas co jsem tomu věnovala, asi by to dalece převýšilo mé tržby. Ale ta zkušenost a tolik krásných slov je pro mě cennější a navíc na další trhy už mám všechno připravené.  Už to jen lépe uspořádám v krabicích a domaluji další Šumavské náušnice.

Jestli jsi tvůrce a čteš tyto řádky, tak se koukej přihlásit na nějaké trhy, klidně i vedle ve vsi. Možná ti někdo řekne, že jsi drahý (mně to řekl asi 6ti letý chlapeček :D). Ale většina lidí tě pochválí a budou si Tvé práce vážit. A jestli netvoříš, ale máš rád tyto věci, tak říkám to samé. Jdi na trhy, povídej si s tvůrci a nasaj trochu jejich energie a lásky k tomu co dělají Je to jedinečné a když je podpoříš, budou na Tebe s láskou vzpomínat a ty budeš mít doma kousek u jehož výroby si někdo zpíval, nebo jako já poslouchal Karla Klostermanna na audiotéce a dostal kousek toho Šumavského ráje i do šperků, které nosíš. 

Jo a musím ještě říci, že mě skoro dojali malí kluci, kteří se na dřevěné šperky koukali s takovým zaujetim, že mě to až překvapilo. A jeden z nich dal i přednost před bublinami a plyšákama přívěsku s Luzným, který měl na jedné straně pohled na Luzný a na druhé vrcholový kříž. Potěšili mě i rodiče, kteří s malým udělali domluvu, že bude mít Luzný a pak i na něj společně vyšlápnou. Tak doufám, že se mu tam bude líbit.

Dala jsem výpověď v práci.  

Vzala si dva měsíce volna, kdy jsem byla hlášena na pracovním úřadu.

Odjela jsem na pokračování své pouti do Santiaga de Compostela. 

Tzn. strávila jsem 11 dní na cestě. 

Sama s kolem.

A vrátila se s odhodláním začít podnikat.

První krok byl naučit se soustružit, což bylo vcelku snadné (udělat krok, ne soustružit), protože taťka soustruží. Takže jsem na něj vyrukovala s tímto přáním a bylo to. 

První pokus dle mě dopadl tragicky. Byť mě taťka pochválil, ale můj první sloupek vypadal jako okousaný. Jako výhru beru to, že i na konci práce jsem měla ruce naprosto v pořádku a měla jsem chuť se posouvat dál.

Mezi tím, co jsem odpočívala od soustruhu a náročnosti té práce, jsem si začala hrát s odřezky dubu, co čekaly na spálení u kotle. A tak vznikly první náušnice. A pak další z tůje, co mě celé dětství strašila za oknem. Trošku jsem si to s ní u soustruhu i skrz náušnice vyřídila. A najednou jsem měla nápad a záměr. Budu dělat šperky ze dřeva. Fuf. To byla síla. Když chytnete správnou vlnu a naskočíte. Je to síla. Naskočila jsem a zase spadla. Zase naskočila, chvíli se vezla a zase spadla. A pořád do kola. Když jsem prodala první sadu šperků, byla jsem v euforii. A peníze náležite utratila. Za injekci do kolene. Výživa je třeba. 

Motivace makat dál byla. Ale šlo to nahoru i dolů. Na uživení by to nebylo. Na uživení bez přítele, který mě podporuje (byť si nevšimne, že mám nové náušnice), by to už vůbec nebylo. Ale touha dělat to co mě baví, stát u soustruhu, vyřezávat a malovat, byla dost silná i na to abych založila e-shop. No první měsíce ho spíš živím já, než on mne (ten e-shop, ne přítel). Ale pořád mi to dává smysl. Myslím si totiž, že když děláme to co nás baví nejvíce, můžeme světu opravdu prospět. Už jen tím, že budeme spokojení a budeme se na ostatní trošku více usmívat.

Pokračování příště..